III. TA TŘETÍ

Vždycky jsem měla za to, že jsou tu cesty dvě.
Je to tak, že je tu jen ta třetí.

Je čas se přiznat, jak to vlastně JE.

Dovolit si NEVĚDĚT, jak DÁL.
Co dělat, kudy jít, co tvořit, za kým jít.
DOVOLIT si sama sobě říct, „to nevadí.“
A nechat to tak BÝT.

Pouštím představu, že něco dělám blbě, nebo že to můžu udělat líp.
Pouštím obavu, že musím něco stihnout, či přesvědčení, že mi to uniká.

Tužím svou ODVAHU stát zpříma přímo proti strachu.
NIC NEVĚDĚT
NIC NETUŠIT.
NIČÍM BÝT A K NIČEMU SE NEHLÁSIT.

Neutéct do nějaké představy své tvorby a prostě se hned, něčeho chytit.
Je to proces, který mě zasahuje odkud si zevnitř.

Je tam.

Nejde přehlédnout.

Nejde zaplácnout nějakou další vizí v roli tvůrce, která je vlastně z úzkosti, že svět není takový, jaký bych si přála, a tak si ho udělám po svým…

Podle sebe, svých hodnot,
pravidel,
představ
a požadavků.

Pouštím teď vše, co si myslím, že jsem já.

 Nejde to nedělat a nejde pokračovat, v tom, jak tomu bylo u mě doposud.

Nejde s tím nic.
Jen se zastavit.

A nechat, ať se děje, co má se dít.

Drazí, moji souputníci, třeba se v těch slovech někdo vidíte, cítíte, nebo naopak ztrácíte a teď na ně dost nechápavě civíte a říkáte si:

„A co je zase tohle ?!“
Tohle prostě je.

A cokoliv si o tom myslíte, není pravda.
To je jediné, co k tomu mohu říct.

Dřív bych měla potřebu to vysvětlovat, obhajovat, uvádět na pravou míru,
abych se hlavně nedostala do situace, kdy byste přišli na to že:

Jsem mimo.
Nedávám to.
Nevím, jak dál.

DOVOLILA jsem si sama sobě říct.

Zpříma se podívat na vlastní tolik známý pocit marnosti, nechuti a odporu k bytí – žití. Pocit, že je toho tolik, je to tak veliký, je toho moc a nedá se to obsáhnout.

Chtěla jsem stihnout všechno a všechno dokonale, perfektně, protože jedině tak to má smysl, jedině tak mohu prorazit a konečně si dělat to po čem toužím, být spokojená, šťastná a hlavně nezávislá.

Dřív jsem propadala marnosti, přesně kvůli takovému přesvědčení, že jsem kapkou v moři a že je jich tu tolik krásných, že těžko mohu vyniknout.

Snahu o to, jsem přestala pronásledovat.
Mou pozornost zaujala místo oddělení JEDNOTA.

Teď mě zachvátila marnost, tak mohutná, že rozbořila základnu, na které jsem celý svůj život doposud stavěla. Zvenku nebylo poznat nic, ale uvnitř mě byly rozvaliny toho, co jsem si myslela, věděla a měla představu, že jsem já.

Nejsem kapkou v moři, nejsem ani mořem.

Tak a co jako?
Z téhle roviny se snad ani tvořit nedá, vše bylo stvořeno. DOKONALE.  A nic z toho neexistuje.

Tenhle propad jsem neznala, podobá se to spíše rozpadu, než tomu, co se propadá.

Pouštím totiž všechno, co znám, čeho se držím, že to tak je. Vše, co znám je utvořeno v dualitě a toto vše neexistuje.

Sype se to, sype se vše, co mám uchopeno, pochopeno, popsáno, zařazeno, ztrácí svůj tvar, svou pevnost.

Čím víc to chci držet, tím větší tlak vyvíjím a tím rychleji se mi mezi prsty ze všeho pevného, co jsem kdy měla za pravdu mění v zrnka prašného písku.

Všechna má stará přesvědčení:
– že je třeba se zorientovat v tom, co se tu děje a co se má za „dobré“ a „špatné“
– seznámit se s oběma polaritama všeho, co je kolem a vytvořit si metodu, techniku, postupy, jak to uchopit, obsáhnout, ovládnout.

A není to jen tak, protože to musí být jen ty pravdy, které jsou uznané – schválené, případně zapřené, či neuznané, protože každá pozornost se počítá.

Když se mi povede podle nich žít, bubu mít šanci dosáhnout spokojeného života ve všech směrech.

Tohle vše mi zbořila pravda, že je to iluze.

Že je to pouze přesvědčení, s nímž jsem natolik identifikovaná a spojená, že nejen, že mu věřím, ale že je pro mě ohrožující věřit něčemu jinému.

O to víc je děsivější. O nic se nerve, nikam se necpe, nijak mě, ani nikoho jinýho nepřesvědčuje, prostě JE.

Došla ke mně přes tvoření.

Nejdřív jsem žila život v roli oběti, ale nevědomě, netušila jsem to, ani si to nepřiznala, měla jsem zkrátka pocit, nebo vnímala jsem to tak, že se mi to děje, že za to NĚKDO, nebo NĚCO MŮŽE.

A JÁ CHUDÁK v roli TRPITELE, tomu musím čelit.

Pak jsem se pořádně naštvala, vzepřela a řekla tomu všemu, a tak to teda NE. Já za to stojím a beru si svůj život pevně do svých rukou a…

A?!

Přijímám za něj plnou odpovědnost. Tak se stalo, že jsem se dokázala podívat na to, co jsem doposud žila v roli OBĚTI.

Nebyla to hezká podívaná a ta chudinka, na mě koukala skoro všude. Pak, ale vystřídala oblečení a z trpitelky zrodila se hrdinka, já v roli TVŮRCE.

Nějakou dobu se mi to dařilo a v mém životě se toho hodně změnilo, už jsem dělala věci, co mě baví a dokázala se jimi uživit.

Pořád se mi, ale do života vracely jakési propady, skoro se zdálo, že člověk prochází v menší míře mezi euforii a depresí.

Někdy tedy hlavně v depresi a tyhle části teda vůbec lehký nebyly.

Sice už jsem neprožívala taková dramata jako v roli oběti, protože já v roli tvůrce – hrdinky jim dokázalo říct ne, do mého života již nepatříte.

Ale depresivní stavy a pocity marnosti tu byly stále a občasně chodily na návštěvu. Vycházely z jakési temné, tmavé díry uvnitř mě.

Tak jsem to tenkrát pociťovala a také vnímala, že si za to mohu sama a je na mně, jestli je můj život komedie, nebo tragédie, nebo tragikomedie (takový už je život v dualitě).

Střídalo se mi se stavy euforie a totální marnosti nihilismu, deprese až vlastní dehonestace, někdo by tomu možná dal i diagnózu a jistě více než jednu.

Taky jsem to chvíli na to zkoušela hodit, na to a pak zas na něco jinýho.

Upozorňuji, že tahle část se vám líbit nebude a kdo se nechcete rozrušovat, nebo naštvat, radši nepokračujte dál ve čtení.

Cesta zpět neexistuje.

Je tu velká nabídka, na koho je možno ukázat prstíčkem, nebo na co, stačí si vybrat, směr, techniku, metodu, náboženství, přírodu, vesmír, všechno možný.

DOSLOVA.

Všechno možný, co existuje a stále se tvoří nové, další a blýskavější, než, to, co bylo před tím a co by mohlo být ONO.

Cykličnost, čakry, psychosomatika, rodovost, minulé životy, paralelní světy, patologie duše, odbloky, démoni, přivtělenci, mimozemšťani, geopatogenní zóny, 3D,4D, 5D…

Můžete si tu vybrat nepřeberné množství čehokoliv čím chcete léčit svoji bolístku, svůj odpor, ke světu, k životu k sama sobě, ke všemu, co se vám stalo nebo nestalo.

Ta bolístka, to traumátko, může mít spousta různých kabátků, záleží, jak moc hluboko se chcete topit, nebo dobře „rochnit“ a kolik barev, odstínů chcete poznat, či jak se chcete ještě víc zamazat.

Stále jsem nacházela další a další části mě, co potřebovali vyléčit, co potřebovali péči, co potřebovali moji pozornost.

Ať tu netvořím domněnku, nebo tu vaši zbořím už v zárodku.

Všechny cesty, kterými jsem prošla a všechny cesty kterými jste prošli vy, nebo procházíte jsou v pořádku.

Osobně jsem díky těmto směrům rozhodně silnější a byly doby, kdy mě přesně tyto věci držely nad vodou a byly mi jakýmsi základem proto, jak udělat můj život lehčí, bohužel jen občasně a ne trvale.

Přesto jsem jim přikládala velkou důležitost a neuměla si představit život bez nich.

Proto, když se mi tohle vše začalo bořit, bylo mi strašně, ale teda fakt strašně. Na tvrdku bez lhaní říkám, že jsem to prožívala a stále ještě prožívám jako SMRT.

Propadám se stále a stále je kam se dál propadat. Odpadá toho ze mě pořád hodně a pořád má co odpadat.

Akorát už mě to už tolik neděsí.

Mám teda kolikrát vlastní nádech zaseklej někde v krku a v podstatě dusím sama sebe. A když už to nejvíc nejde, cosi ve mně povolí vydechnu a nadechnu se, tak jako jsem se ještě nikdy nenadechla.

Pouštím se.

Osvobozuji se.

Od sebe.

Nikam před tím nejde utéct, nikam, stále padají další karty, věci, co mi dávaly sílu a smysl, ke kterým jsem vzhlížela držela se jich na cestě.

Horoskopy, predikce.
Vhledy, vize, sny.
Znamení v přírodě.
Rituály
Vnitřní dítě, muž, žena.
Synchronicita.
Karty, Bože, ne i karty???

Je to šílenství a největší paradox na tom je, že se mi tím odhaluje moje vlastní šílenství, které jsem prožívala jako svůj život.

Sype se to jako písek v poušti, každé to zrníčko jsem já, co se rozpadá.

Všechno, co jsem měla za pevné mění se v prach a mizí. Teď mi o tom aspoň jde psát. Ale pár dnů jsem byla v jakési paralýze, cítila jsem se doslova zaseknutá někde ve vědomí, v té části odkud se dívám na svět.

Víte, takovej ten filtr, co ho máme všichni, každý svůj unikát, přes který se tu díváme na vše okolo a vlastně i na sebe. Podotýkám, že je to často zastaralá verze a rozhodně není aktuálně utvořená z toho co se zdá, že se kolem nás děje.

U mě tam probíhalo na pár dnů ZRNĚNÍ, jak když vám kdysi vypadla televize ze signálu, někteří to jistě pamatujete, jak to vypadalo.

NIC x MOC.

Vesmír, Bůh, hudba světa, jak chcete, má smysl pro humor, i když smích pro mě v tu chvíli byla fata morgana. Vybavuji, si jeden okamžik hodně živě ještě teď, on tady totiž vlastně stále je, ale to je JEDNO.

Byla jsem na hřišti se svým synem, je malinký, dva roky, chtěl do houpačky, posadila jsem ho dovnitř a podívala jsem se mu do tváře do toho blaženýho úsměvu, jak má radost z houpání.

A nebylo NIC, jen v mysli jsem narážela na další a další věci, co nejsou PRAVDA.

Kdo jsem teda já, když nejsem ani to a ani tohle?
Kde to vlastně jsem, když nic neexistuje?
Jak to, že tu, ale všechno je, když to tady nic není?
A jak mám v tomhle žít?
Jak mám tady žít, když vlastně nejsem?
Jak mám tvořit, jak mám psát?
Jak se mám teď starat o syna, o sebe, o rodinu?
Jak to budu dělat?

To jako jsou k ničemu veškerá přání ??
Všechny vize?
Všechny sny?

Hotovo.

Psala jsem kamarádce, napadla mě, že mi porozumí, „mám potřebu se v tom nějak najít uchytit či něco jako zorientovat, a když už se chvíli zdá, že to mám, přichází, jaká si marnost a vše se rozpustí.

Asi je to potřeba mysli vědět kde jsem, kde se nacházím, přesto mě to nutkání zatím nepouští.
Stopla jsem svou tvorbu, nějak se přezkládávám sic vědomě, ale jak si beze mě!?

Rozumět se tomu moc nedá, chytit se to nedá, uchopit, nic.
Chvíli je mi z toho fajn a lehce a chvíli je to zmar. Kdybych byla umělec na plný úvazek asi bych někam ulítla dost možná někde uvízla.

Přiznávám, že mě často uzemní být mámou, což je tak skutečně, že mi pak vnímání toho všeho neskutečného přijde ještě víc neskutečné. Možná už to celé nedává smysl, co teď píšu, já už nevím‍♀️‍♀️.

Ty už asi víš a víš dýl, nebo jsi už v cajku s tím, že nevíš, nebo právě, že víš. Jak se, ale prosím Tě s těmi vhledy dá dal žít a tvořit?? Mam pocit, že vlastně nemá smysl něco tvořit ‍♀️, chjo, no!?“

Ta dobrá duše mi obratem napsala, „rozumím ti. Podle mého jde o zvyk. Před pár týdny jsem měla taky období „zmaru“. Vím, že jsem tím, „co smrtí nekončí“, ale když se ztotožním s bytostí Jitka, je to všechno jenom zmar.

A tak to je. Jak píšeš.Z pohledu člověka – lidské bytosti – hmoty je vše konečné, vede k zániku, smrti, je to k h…. Ale tak to je.

A my si tím vším máme uvědomit, že tím vším právě nejsme a jen si to užít, že i tu smrtelnou sračku vnímáme, že je to, respektive skrze nás vnímáno a prožíváno.“

Víte, slovy vám těžko popíšu, co vše ta odpověď pro mě znamenala, vůbec to, že jsem tu svou niternou rozervanost měla vůbec kam a komu poslat a že přišla tahle zpráva.

Dnes je to už pár měsíců, cítím že se to stalo, přesto přicházejí jakési vlny ještě dále, i tohle je jedna z nich.

Nejdřív jsem měla pocit, že nepůjde nic, že nic nemá smysl.

Až když jsem se s představou psaní rozloučila, začalo se to dít.

Samo, bez úsilí,
bez snažení,
bez záměru,
bez vize.

Někdy je to věta, někdy stránka, někdy výkřik, někdy pobídka. Píšu, co chce být psáno. RozPouštím se a začínám si to užívat.

Karma je tvořena přítomným okamžikem.
Jsme – li v přítomnosti, pak už žádnou netvoříme.
Pokud ne, neděláme v podstatě nic jiného.

             -SariJando-