II. SRÁŽKA SE ZDÍ A SAMOPOHON

Když děláte, co vás baví a JEDNO co,
cosi ve vás radostí plesá, užíváte si boží stav.U mě to trvalo i několik měsíců. Léta práce na sobě se vyplatila a já mohla vyjít se svým tématem ven, ovšem jen do první překážky.

SRÁŽKA S KRITIKOU A HODNOCENÍ.

Po celou tu dobu od začátku psaní webu, jsem se tím vůbec nezabývala, byla jsem natolik zapálená do práce a tématu, že mě to ani nenapadlo nad tím přemýšlet, prostě jsem tvořila.

Lítalo to ze mě, srdce mi radostí bušilo, byla to prostě fakt jízda. Psala jsem se srdcem na dlani, s největší upřímností bez příkras a jak jsem nejlíp dovedla.

Kamarádka ode mě pár textů četla a sama mi nabídla korekturu pravopisu, což jsem uvítala. K opraveným textům mi nahrála hlasový záznam. Z těch slov vystavěla jsem si kamennou zeď a tu dlouho nemohla překročit, že nebyly o pravopise, vám nemusím vykládat.

Vyjádřím se jadrně, byla to pro mě lekce, jako prase.

Měla jsem pocit, jak když přišla a propleskla mě z obou stran a s kamennou pevností sobě vlastní, vpálila mi ránu do nejcitlivějšího místa mojí existence:

„Tak holčičko, seber se, co si o sobě myslíš ??“
Kdo Ty tady jako seš, jako ?!
Hele, mluv si o svým oboru, to možná, ale o duši, o životě, to v žádným případě, do toho se nemotej!
Kdo si myslíš, že si ?!
Jako tohle chceš sdílet se světem ??
No, hele, já bejt Tebou, bych si to teda rozhodně rozmyslela.“

Myslela to se mnou dobře, to mě ujišťovala, chtěla mě chránit.
Možná to taky dobře znáte, když to s vámi někdo myslí dobře.

Nejdřív jsem sama před sebou hrála divadýlko, že mě to vůbec nezasáhlo, znáte to, takovýto, že to neplatí. Uvnitř, ve mně mluvil tiše hlas: „Šáry, klid, je na Tobě, jestli dáš těmhle slovům váhu, dýchej, drahá, to je dobrý.“

Nebylo to dobrý.
Byl to šok.

Stalo se to, z čeho jsem měla největší strach, stalo se to už po několikátý v mém životě a vždy to přišlo v naprosto nevhodnou dobu a vyšlo z lidí, co jsem moc milovala a vážila si jich, nebo z míst na kterých mi hodně záleželo.

NEŠIKOVNÁ, BLBÁ SMYČKA, CO SI VÁŽNĚ NECHCETE ZOPAKOVAT.

Tím pádem ji stále pronásledujete. A občas si přijdete tak blízko, až přes ni není vidět nic než vaše trápení.

Měla jsem za sebou náročný období po narození chlapečka a dát v té době průchod psaní, bylo, jak kdyby mi narostly křídla. Pokračovala jsem.

Tentokrát jsem to sama se sebou ustála a nedala tomu, co přichází z venku větší váhu než tomu, co jsem cítila uvnitř.

Ne nadlouho.

Psala jsem dál, ale radost a lehkost se pomalu vytrácela, až se vytratila zcela. Dokončila jsem, co jsem měla rozpracováno a pomalu končilo jaro a blížilo se léto.

Nebyla jsem k sobě upřímná jako jsem teď a tady k vám. Nechtěla jsem o svoje křídla přijít, vzdát se jich,
chápejte, chtěla jsem si lítat dál.

Jenže to nešlo, byla jsem čím dál tím těžší a těžší. Přibývalo obav, texty jsem několikrát předělávala, mazala, měnila, nebyla jsem si jimi jistá.

Měla strach, jestli jich nepíšu málo a zároveň se bála, že je všechny nestihnu napsat včas, přitom mi nikdo jiný, než já nedával termíny. Když jsem nepsala, provázel mě pocit viny a když jsem psala procházely mnou obavy z nejistoty z odsouzení.

Nakonec jsem přestala psát úplně a schovala se za „letní přestávku“.

Před pocitem viny z nepsaní se mi, ale nikam utéct nepovedlo, byl se mnou pořád.

Kdo to znáte, s tímhle stínem se nežije lehce,
o to hůř je vám, že po vás nikdo nic vlastně nechce,
Vy víte, že si to děláte sami.
Cítíte se být vězněm ve vlastním vězení, od kterého máte klíče jenom vy.

Je to pocit k zbláznění, je jedno jestli je z nepsaní, nebo z něčeho jiného co vnímáte jako, že byste měli dělat, ale neděláte. Ne proto, že by se to mělo, ale proto, že byste měli umožnit, aby se to mohlo dít. 

Vnímala jsem to tak jak kdyby ve mně byla jakási červí díra, která šla tím, co mě baví, vyživuje naplnit, on z ní pak paradoxně může vzniknout jakýsi samopohon, že vás vlastně naplňuje tím, že je naplňována.

Jinak ale POZOR, tahle červí díra je schopna pohltit, kde, co i celý život a zdaleka ne jeden a zdaleka nejen ten, co máme tady na chvíli půjčený.

Když teď píšu, vnímám, že tato jáma, do které pak sám člověk může spadnout existuje v nitru člověka, ať už si to svoje tady najde nebo ne. Jen ten, komu se to povede má šanci tu díru naplnit a mít nejen klid, ale osobní nevyčerpatelné a stále se obnovující zdroj všeho, co potřebuje ke spokojenému životu.

A pravda, musím dodat, že také vnímám, že tady existuje možnost stát se mistrem a mít v sobě klid a spokojenost rovnou, i bez jámy a nutnosti jejího naplnění. Jenže, pardon, to nemohu sloužit, o tom já nevím nic než to, že to lze.

Každopádně, víte, ta odmlka v mém psaní ať přiznaná či nepřiznaná mi hodně pomohla.
Vzpomněla jsem si na to, že ZASTAVENÍ, mi vlastně vždycky hodně dalo, a aniž bych o cokoliv žádala.

Trpěla jsem a nebylo mi dobře z toho, že nepíšu, ale nějak jsem tušila, že vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo ne. Dalo mi to sílu nic na tom neměnit.

Nebylo to příjemný, přesto jsem neměla ty tendence z toho utéct, ukončit to a hned se do něčeho pustit, tak jak jsem to dělávala předtím.

Co mi k tomu teda pomohlo ? Žádná magie ani zázraky se nekonaly přátelé, zcela obyčejně mi došly síly, a i veškerá chuť pokračovat v tom jako doposud.

Došel mi ten mnohaletej, úsilovnej zápas, dostat se Z TOHO !!

Být z toho venku, hlavně ať už je to pryč !!!

To že, ZASE NEVÍM,
NEMÁM CHUŤ,
NEBAVÍ MĚ NIC !

Kolik energie jsem vyčerpávala na to před tím utéct, dovolit si to, přiznat si to, což byla temná noční můra, a proto mě přesně tyhle NE ještě mockrát dostaly. 

Už jsem se zkrátka přestala chtít podílet na tom zápasu mezi mnou, světem a druhými lidmi.
Pořad spadat do toho II. tvoření, kdy mám pohled zaměřený ven a neustále kolísat mezi stavy uspokojení z hodnocení namísto spokojenosti z činnosti samotné.

Došly mi síly se s někým dohadovat, něco obhajovat, dělat to tak, aby to bylo přijato, různě to kroutit, vždy ve chvíli, kdy narazím na překážky a znejistím.

Těch důvodů může být milion, mám za to, že nemá smysl je sledovat, analyzovat, přicházet na příčinu, co, nebo kdo mě zas zastavilo, co to znamená a co se s tím dá dělat.

Je to jedno, chytla jsem se strachu a ten pak vedl moje kroky i další jednání.

Strach, že nezaujmu, nebudu přijatá, pochopená, uznaná a paradoxně strach z toho, že se to stane a já o to budu moct přijít, a tak, zase opět ze strachu, to budu stále dokazovat, obhajovat sobě, světu, druhým lidem. Pořád cyklicky dokola při každé další zkoušce, jestli mi na mém sdělení opravdu záleží.

Došlo mi, že tenhle příběh prostě vždycky skončí blbě a žádná radost se v něm nekoná a když tak jen krátce. 

Stalo se to, tak že jsem se ani vlastně nerozhodla, prostě jsem zůstala stát a nepokračovala dál.
Bez záměru.
Bez vize.
Bez nápadu.
Bez plánu.

Připomínalo to situaci jako když se o někom bavíte a on není v místnosti, rozhodne se o vás, bez vás.

Nebylo to o tom, že bych to vzdala, jen přede mnou byla důvěrně známá cesta a nic mě nepřimělo k tomu se jí zúčastnit.

Vybavuji si velmi krásnou chvíli, kdy jsem ležela u chaty a dívala se do mraků, dělávala jsem to hodně jako dítě, pak už jsem si na to nějak nenacházela čas.

Chata je na krásném přímo Božském místě a měli jsme to štěstí na ní strávit minulé léto. Chlapeček spinkal po obědě a mě bylo dopřáno na chvíli vydechnout.

Dívala jsem se do mraků a uslyšela se zevnitř.

Co kdybych takhle žila, s tímhle pohledem na svět, na sebe, na svůj život, na všechno a na všechny kolem??

Nebylo by nic, co by se muselo dělat.
Nebylo by nic, co by mělo být jinak.
Všechno by bylo dokonalé takové, jaké to je a nic by se nemuselo měnit.

Možná to byl první krůček k uzavření míru se sebou.
Nebo nádech před následujícím mnohem hlubším propadem.

Blíží se KONEC,
ještě, než naposled zabliká, v posledním jeho mžiku zaleskne se ZAČÁTEK.

Tak už tomu JE, ve světě PROMĚNY,
kde každé JEDNO má dvě strany.

Dřív, nebo později se projeví.

KONEC v jednu chvíli odchází
a ve stejnou dobu ZAČÁTEK se objeví.

Kdo se chytá, žije světem proměny
Kdo se pustí je jen plný svobody.

– SariJando –
Zář inspirace vaší cestě, ať je jakákoli.