Klíčovou dírkou, aneb jeden klíč pro dva světy.

Na koberci připravuji přitažlivý materiál pro děti, něco, co je ráno upoutá hned, jak přijdou do školky. To, že to funguje a vybrala jsem správně mi hned hlásí Simon od dveří.
„Co to je, co to děláš? My jsme tady první s tátou..“
„Dobré ráno, Símo,“ odpovídám kývnutím a pozdravem na položené otázky.

Kvapně se loučí s tatínkem, bere si bačkůrky, strhává čepici a urputně se snaží dostat z bundy už, už, aby by byl co nejdřív na koberci.
Nabízím pomoc. „Ne, sám, “ usazuje mě odpovědí.

Zaplouvám tedy zpátky k pomůckám a zůstávám připravena, kdyby přece jen..

Moje lákadlo ale nechytne všechny příchozí, už z dálky slyším před jurtou pláč. Ještě chvilku váhám, koho ten pláč přivádí a jakmile se objeví ubrečené oči na zápraží, mám jasno.
Anetka. Chudák holka, tohle pro ni není tedy „dobré ráno.“
Kousek za Any spěchá její maminka a letmým pohledem mi pošle sdělení:





Kývnu souhlasem směrem k mamince, pozdravím a celou svou přítomnost obracím k Anetce. Otvírám náruč jejím slzičkám, aby tu s námi mohla strávit i přes to ošklivé ráno krásný den.

V rychlosti se domluvím s maminkou, jak to dnes ráno má, jestli pospíchá nebo může chvilku zůstat, načež se mi potvrdí mé tušení, že už teď je ve skluzu a potřebuje co nejdříve jet.
Vybízím je obě ke svižnému loučení, protože vím, že v podobných situacích je čistý řez často to nejlepší řešení. A to i přestože se to na první pohled nemusí zdát.

Mám tu zkušenost, že vysvětlování a obhajování rodiče proč už musí jít, žádné ulehčení dítěti nepřináší.

Any to tady zná, jsou jí čtyři, je ve známém prostředí, akorát prostě zrovna dnes, je ten den kdy se pospíchá a mamka tu s ní být déle už nemůže. Za maminkou se zavírají dveře a já vidím, cítím, jak děvče hasne. Hodím okem po kolegyni, aby bylo jasno, že tu budu teď chvíli jen pro Any.

Je mi naprosto jasné, že ji teď vůbec nezajímá, co jsem ráno připravila dětem, jí zajímá její trápení, a navíc zatím nemá místo. Takže se jí nesnažím sladkými slovíčky lákat na něco támhle na koberci a odvádět ji tak od toho co si zrovna potřebuje prožít.

Neberu jí tu možnost vyrovnat se s danou situací, že by tu zrovna teď potřebovala mít mamku, která tu není a prostě jsem u ní. Chvíli sedíme a já vidím, že už nepláče, jen se dívá trochu smutně a trochu naštvaně. 
„Hm, to teda vůbec nebylo dobré ráno, viď?“ s jemností polární lišky se pouštím na tenký led.

Any, zapíchne oči do podlahy, semkne rty a jen zavrtí hlavou.

Vyčkávám a nechávám na chvíli zaznít ticho. Oči jí bloudí po podlaze, ale už se odpíchly od jednoho bodu. Chápu to jako výzvu a dodávám si odvahy podruhé: „Ráno, to vypadalo, že jste s mamkou hodně pospíchaly, co?
„Jo,“ zamručí a pohled zase zapíchne do jednoho místa.

Nenechám se odradit strohou odpovědí a jen tak pár slovy prokypřím hustou atmosféru v malé šatničce. „Pospíchání, to já znám, jsem pak hodně naštvaná, že si nestihnu udělat věci co jsem chtěla a často u toho ještě i něco zapomenu.“
„Jo,“ vrhne na mě úpěnlivý pohled, „ovečku.“

Chvíli tápu, bezděčně mrknu po plyšácích ve školce a pak mi to secvakne.

„Ovečku?!“ vy jste doma nechaly ovečku?!“ reaguji spontánně.
Any horlivě kýve hlavou, a k tomu se jí lehce krabatí brada.
„Maminka se už nechtěla vracet. A já ji potřebuju.“
„No, tomu úplně rozumím Anetko, no tak safra, co s tím budeme dělat?“
„Je tady něco ve školce, co by to mohlo spravit, co by ti mohlo pomoct to dneska zvládnout bez ovečky?!“



Po obědě, když už odchází sedím na koberci a čtu dětem, co odpočívají ve spacáčcích. Připadám si trochu jako mravenčí kmotřička, protože všude kolem mě tu v kruhu jurty leží malé kukličky.
S odcházející maminkou se přivítáme a zase hned rozloučíme.
„Díky, za to ráno, “ usmívá se na mně.
„No, není vůbec zač, všechno už pak bylo v pořádku a užijte si plavání.“
„Any, ahooj.“

Takových situací proběhne ve školce hodně a za plného provozu často nezbývá čas se vrátit k důležitým chvílím, co se přes den staly a sdílet je nejen s dětmi, ale i s rodiči.
Říci si, jak to potom probíhalo, když odešly, co pomohlo k tomu to zvládnout a co by taky pomohlo k tomu, aby se to nestávalo, anebo aby to mělo lehčí a radostnější průběh.

Děti ráno přicházejí do školky a jejich nálada a naladění se s tím odpoledním nebo poledním vůbec nedá srovnat. Kolikrát už po ranním programu se jejich tváře promění a jsou úplně jiné než ty, co se po ránu objeví ve dveřích.

K tomu, abych mohla s rodiči sdílet, co všechno jsme s dětmi přes den zažívali, jak nás to ovlivnilo a posouvalo na společné cestě, sloužily speciální schůzky tzv. konzultace, kde byla možnost strávit pár chvil ve společné přítomnosti a mohli jsme se o dětech bavit bez dětí.

Někdy chodili na konzultace oba rodiče, to bylo skvělé. Pamatuji si, jak mi jedna maminka řekla:
„Já přivedu i muže, jo, já mu to totiž neumím doma tak hezky říct a od Vás, on to vezme.“ Smála jsem se a s radostí souhlasně přikyvovala.

Mít možnost pobýt s rodiči, poznat je, naladit se na to co nás spojuje mít na to prostor a čas, to jsou znamenité chvíle, kdy se otevře šance vidět, cítit svět odkud k nám dítě do školky přichází. 
Učitelé, průvodci, pozorovatelé ve školkách mají totiž veledůležitou úlohu, jsou takovým převozníkem mezi prvními světy, se kterými se dítě ve svém životě setkává.

Jsou-li vnímaví, mohou se tak dostat ke klíči od dveří, jež oba tyto světy propojuje. Stávají se tak průvodcem dítěte par excellence a vašimi věrnými souputníky na společné cestě do magického světa dětí. Roli učitele – průvodce ve školce vnímám jiným způsobem, než bývá obvyklé, ale o tom až jindy, teď zpátky k dětem.

Dávno před tím, než se u vás doma začne skloňovat název slova školka.
Tomuhle období předchází velmi důležitá doba, kdy je tomu v životě dítěte ještě zcela jinak.
Když se dítě narodí, z počátku vnímá své Já, jako součást maminky, jeho vnímání sebe tedy vlastního Já je sdíleno dohromady jako jeden celek. 

Tak jak okolní svět vnímá maminka, tak ho vnímá i miminko.
Má-li z něčeho obavy, má z toho obavy i miminko, respektive cítí se stejně.
Zažívá nedobrý, nejistý pocit, že něco není v pořádku, že je třeba se něčeho bát a být na pozoru.

Takové dítě je pak neklidné, často pláče, špatně spí a může být těžké,
až nemožné ho někdy utišit.

Celou situaci korunuje fakt, že má fatální neblahý vliv na jeho vývoj.
To dokládají světově uznávané vědeckopsychologické studie a výzkumy Prof. PhDr. Zdeňka Matějčeka, CSc. Jeho vnímavý postoj k dětem a role vědce – pozorovatele a psychologa mu umožnila objevit a zaznamenat, jaké dopady má nejen citová deprivace na všestranný vývoj člověka.

Stravitelnou formou, kde lze tyto znalosti načerpat je film „Děti bez lásky“, který najdete na https://youtu.be/BLoKTwo2uuE.
Přiznávám však, že je staršího ročníku, není pro citlivější povahy a také to, že o narušení psychického dítěte jde ve chvíli, kdy je citové depravaci vystaveno dlouhodobě či opakovaně.

V letech, kdy na tom pan profesor doktor pracoval, to byl opravdu boom, dnes už  víme, že na dítě má vliv i prenatální období, tedy ta doba, kdy ještě dítě není na světě a jeho maminka  pochybuje o tom, jestli se na něj těší nebo ne, či zda je vůbec ráda, že je v požehnaném stavu.

Co už si ale málo propojujeme v každodennosti je to, že do celých svých tří let je stále spousta dětí s maminkou nebo i s druhým rodičem velice úzce propojena, hlavně co se týká pocitů z okolního světa. A proto platí, že dítě vidí svět očima rodiče, často matky.

Velmi dobře se tohle projevuje při nástupu do školky a někdy i po celé školkové období, dobře to odhalí třeba chvíle, kdy maminka není úplně v souladu s tím, že chce dát dítě do školky.

Jsou to přesně ty situace, kdy k sobě nejsme tak úplně pravdiví a dítě tuto pravdu, či nepravdu vycítí.

„Trvá jí dlouho, než vstane, než se oblíkne, než se nasnídá a často se přitom zcela zapomene a začne si třeba s něčím hrát,“ zasmušile se mi na konzultacích svěřuje maminka Anetky. Poslední dobou mívají s Any těžká rána a je to často vyčerpávající boj. Ptám se, co se změnilo a je jinak, než tomu bylo doposud. Nepřicházíme na nic zásadního a mě dál zajímá, jak ráno u nich probíhá.

Maminka povídá a možná trošku přemýšlí nahlas: „No, já si to neumím představit, jak to bude až mi to břicho zase vyroste a bude to po ránu trvat i mně, to snad budeme jezdit až na půl desátou.“
Zbystřím, aha, miminko, jé, to je mi ale krásná novinka.
Neváhám a hned zkouším udeřit hřebíčkem  na hlavičku.

„To jo, to chápu, těch pár těhotenských měsíců uteče jak voda a člověk ani neví jak a už se sotva valí s pupkem ve předu, “ směju se a zavzpomínám.
„Jo, jo, to znám, to jde pupek dlouho, dlouho, nic a pak já, “
společně se tomu smějeme a já kuju želízko dokud je žhavé: „Hele, a nepřemýšlíte tak trochu nad tím, že až to malé bude na světě, tak stejně Any necháte doma?! Tak, že je to teď tak trochu jedno, že vám ten ranní režim uniká, když ho za pár měsíců budete mít možná stejně jinak ??“ Maminka na mě upíná tázavý pohled a zamyšleně se hladí po bříšku. „Noo, asi jo, “ odpovídá zprvu trošku váhavě a dochází k závěru.

O to větší, když k tomu mamka přidá trošku špatného svědomí, že přece jedno dítě nenechá doma a druhé odvede pryč do školky, to je hotovo.
Tenhle zápis září do kraje.
Často děti cítí to, co jsme si my vědomě vlastně ještě ani nepřipustili, nebo připustit nechtěli.

Není to tak, že by Anetka byla velkovezírkou a měla jasnozření v tom, že mamka váhá, jestli ji do školky dát anebo ne..
Má jen bytostný pocit nejistoty, s kterým si neví rady a zoufale by se potřebovala o něco opřít.

Dost možná proto, že z pádných důvodů vidí a cítí současnou situaci jinak, než ji doposud vnímala. A jestli těmi důvody může být zvýšená citlivost v těhotenství, nebo stěhování, či jiná životní událost, která do života zcela přirozeně přichází, je už vlastně jedno.

Je přece zcela běžné měnit úhly pohledu a váhat před rozhodnutím.
Krásné jednoduché sdělení, že?!
Jo…, jenže takhle krásně si to v sobě nesrovnáme HNED, ale třeba za pár dnů, týdnů a kdo ví. Většinou to nepřijde jen tak. Až jakmile jsme k tomu vyzvaní.

Od dětí právě často takové výzvy přicházejí a naším úkolem je se jim postavit.

Nikdo ale neříká, že to musíme zvládnout všechno na jedničku a že třeba nemůžeme chvíli stát na místě. Někdy právě to stání na místě pomůže k tomu se rozhoupat.

Drazí moji souputníci, nerada bych, aby teď vznikla mylná domněnka, že je to vždy jen o nás rodičích a že děti jsou v tom nevinně. Ale na rovinu říkám, že to tak často je.

Mamince jsem dala doporučení, jak Any ráno podpořit, aby se ráno zase nezapomněla při hraní a až přijde čas odchodu, byla připravená. Taky ji něžně pobídnu k tomu, aby se v sobě rozhodla pro velké ANO. A byla si naprosto jistá, že malá teď do školky chodí, protože je to to nejlepší místo, kde může být.
Touhle cestou ji s sebou spolu se svačinou  zabalí přesně tu jistotu, o kterou se při odchodu do školky může opřít. 

---

Tady je jeden tip, který se hodí před odchodem či v situacích, kdy musíte být s dětmi někde na čas.

Proč vám tohle bude fungovat a nebudete se to muset učit ???

Toto pravidlo je samozřejmě nutné přešít přímo na dětskou velikost, a to tu aktuální a individuální. Zde se bavíme o předškolním věku, tedy od cca 3 do cca 6 let s menšími odchylkami :o)

Prakticky to může vypadat takto:
Víte, že odcházíte za hodinu a zbývá  vám poslední půhodina. To je ideální načasování podat dítěti informaci o prvním upozornění. Tedy:

Za 15 min předáte druhou informaci o odchodu:

To, aby byla připravená, znamená, že už si doobléká, či dopřipravuje věci s sebou. Možná vám to zní jako fajn scifi, ale věřte, že s každým dalším odchodem se bude doba zkracovat.

 

Se zdařilým odchodem se pojí další souvislosti a vychytávky, které  usnadní spolužití.

•  Jak si ustát své rozhodnutí „ODCHÁZÍM“ a být u toho.
• Co pomůže dítěti, aby si čas hlídalo SAMO, když ještě nezná hodiny.
• Sebeobsluha In / Out, co je a není na Vás.
• Jak  předejít nepříjemným stresujícím situacím před a při odchodu.
• Co dělá dětem dobře a nám pomůže ve společném soužití
  Všechno to a mnoho dalšího postupně naleznete v mojí další tvorbě.
  Na začátek vám jistě situaci vylepší už to, co jste nyní načerpali.

Moc vám fandím, vlastně fandím nám všem, ať se máme dobře sami se sebou a i s dětmi.

Chcete-li se spolu se mnou po boku vydat na cestu, můžete nakročit TADY.