Je něco víc, i když je to lehčí než nic.

Radostí žít,
nechat vše být.

Může se stát,
když si už nebudu přát.

Děje se pak to, co je nejlepší pro mě i pro všechny zúčastněné, když do toho přestávám zasahovat a jen nechám děj plynout pak se teprve mohu dozvědět, jak to vypadá ve světě, který je tvořen radostí ze samotného bytí místo strachu a obavy z něj.

Nikdy hlavou nevymyslím, co je pro mě to nejlepší, zkrátka to není možné, myšlenky, koncepty v hlavě jsou nedokonalé a omezené.

Neustále se měnící podstata věcí, kde dobré se vzápětí jeví, jako to nejhorší, nejde uchytit do stability a věřit, že když se budu snažit, tak to tak zůstane.

Chceme stále návody, jak žít v radosti, štěstí a spokojenosti.

Přitom si tvoříme tolik podmínek, představ a předsudků, jak to má vypadat. Prostá pravda je ta, že díky nim se to nemá šanci stát.

Návodem by tedy klidně mohlo být:
Napiš si všechna přání a v mysli zajdi do všech oblastí života.
Jak to chceš, bez podmínek, bez kdyby.
Chci být nezávislá, bohatá a úspěšná.
Chci být krásná a štíhlá.
Chci mít pořád hodně energie a vitality, stále cítit sílu a zdraví.
Chci dělat jen co mě baví a naplňuje.
Chci mít čas na sebe, svou rodinu, své přátele.
Chci žít na krásném a prostorném místě.
Chci být ta nejlepší máma nepostradatelná a nepřekonatelná manželka a žena pro sebe a svého muže.

Tu je pak možné zavnímat oblasti, kde to nemůže proudit, kde tomu my sami stojíme v cestě, aby se mohlo stát.
To nejlepší nejen pro nás, ale také pro všechny zúčastněné.

Vážení, tohle prostě nedomyslíme.

Nejen, že jsou naše představy omezeny, naším žebříčkem hodnot a pouze nicotného zlomku toho co jsme poznali ze života, ale ještě ukotvením v dané představě se omezíme na černou a bílou na místo široké škále barev a odstínů celé existence.

Zaměřit se na to co kolem už existuje, a to do nejmenšího detailu, do nejemnější podrobnosti a propojenosti toho jak to vzniklo. Nechat se ohromit tím, co vše se muselo stát, aby vedle WC mísy stál toaletní papír, nebo se v ženě udělalo dítě.

Nic není víc, ani míň, zázrak tvoření je všude, kam pozornost člověka pohlédne.

Ta chvíle úžasu, kdy se zastavím nad existencí brouka na zemi, mi umožňuje zůstat v přítomnosti, nehodnotit, nesoudit, nic si nepřát.

Tudy vede cesta na místo od startu k cíli.

Zeptat se na otázku a než je dořečena, vnímat v sobě prožitou odpověď.

Není kam jít,
není jen mít,
není jen být,
není jen chtít.

Je něco víc, i když je to lehčí, než nic.
Nejde to říct, nejde to psát.

Zbývá jen přestat se bát,
pustit své já a nic nedělat.

Už není kam jít,
jen zůstat stát.