“Tak dej si říct.“

Tak dej si říct, říkávala mi maminka, když mi chtěla promluvit, tak zvaně do duše.

Jako lidi máme v oblibě osobní příběhy. Důvodů je více, díky příběhům se dokážeme odosobnit od toho svého a nebo se naopak ztotožnit s někým, kdo je na tom stejně blbě jako my .

Obojí vede k pocitu oddělenosti od toho, co je a jaké to je. Když se zaměřím opravdu podrobně na každý detail přítomnosti, v které se zrovna nyní nacházím, nemůže mě než zaplavit vlna údivu z dokonalosti, co vše tu je a jak je to úchvatně geniální.

Pokud, tomu věnuji zcela plnou pozornost, nezbývá prostor na srovnávání ani hodnocení.

Z nitra přichází otázky.
Před čím stále utíkám?
Čemu se to schovávám a proč vlastně mám ten pocit, že potřebuji utéct ?!

Proto my lidi, máme rádi příběhy, buď se v nich nacházíme a díky příběhu někoho jiného svůj přijmeme, smíříme se s ním a spřátelíme. Nebo od něho utíkáme a naopak  se zasníme do jiného a toužíme po jeho naplnění. 

Již delší dobu v sobě nosím přání nic  si už nepřát.

Uvědomila jsem si, že když si něco přeju a to cokoliv, tak vlastně zhmotňuji to, že něco nemám a to co mám, to co je mi k dispozici, mi není dost.

Zhmotňuji sebe sama v nedostatku, ať se týká jakékoliv oblasti života.
Naproti tomu, když jsem v plné přítomnosti, není prostor pro nic jiného, než obdiv a úžas ze všeho co je. V tu chvíli také nevynakládám žádnou snahu proto, aby se tak dělo a děje se to bez mého úsilí.

Před časem jsem svoje dění začala vnímat odlišně, víc svobodně a víc oslavně a vděčně. Začala jsem si uvědomovat, že nic nevím, a vše je jinak, než jsem měla za to, že je. Těšilo i děsilo mě to zároveň.

Jistou dobu to tak pokračuje, ale někdy mě i napadne, k čemu to bylo..?!
A jestli ten svět s touhami a sny nebyl lepší, než tak jak to vnímám teď ?!
Jenže vše, co jsem měla za jasný a pevný a věděla jak to je NEEXISTUJE a JednoDuše….není cesty ven.

Tedy je !
Že není cesty ven :o)

V podstatě ten monolog v hlavě je nekončící. Nikdy nejspíš neutichne, jen dojde síla, chuť a smysl ho poslouchat.

Nemůžeme konat jinak než se děje, nemáme svobodnou vůli, vše už je hotové a nemusíme se tím zabývat.

Přemýšlet nad tím jaké to bude, jaké to bylo a co udělat proto aby to bylo jinak. Oprostit se od toho všeho a nechat sebou udělat to, co už je předem dáno, že se stane.

To myšlení okolo nic nezmění a asi ani nijak neovlivní samotný akt co se stane. Jen dost vyčerpá, že si to pak nelze prožít v plné síle a pozornosti.

Pustit se a nechat se neustále překvapovat tím co se děje.

Ještě jsem si pořád nezvykla na tu plnou důvěru nechat to být a taky ještě dost dám na ten brebentící hlas za uchem.

Cítím se často ztraceně.

Jen někde v hloubce, v nitru vnímám, že to je o tom, že tenhle způsob bytí je nový a nejsem na něj zvyklá.

Nedám si vzít svoje zvyky, nedám si, díky.

Jenže jsem zjistila, že moje zvyky nejsou moje, ba co hůř, ani nikoho mě blízkého, dost možná jsou to zvyky z cizích neznámých a mě vzdálených kdovíčeho, co si, kde, kdo domluvil a pak to jen dlouhou dobu opakoval.

Tak proč se jich držet ?!
Ze zvyku?

„ Ne, nedám si, díky.”

Zatím je to tak, že si zvykám na to, si nedat svoje zvyky. Cítím se ztraceně a výraz nově, mi k tomu nesedí, spíš, něco jako neuchopitelně.

Vím, že nemá smysl něco chtít, po něčem toužit za něčím jít. Smysl to nemá, protože se tím okamžitě zase nechávám chytit do pasti, chtění nějakého výsledku a do krysího kolečka stále se opakujících zisků a ztrát.

Taky očekávání, představ, plánů a všeho toho, co mě od přítomného okamžiku plného žití z radosti bytí vzdaluje na míle daleko.

„Opravdu, nedám si, díky, ”odpovídám snad stotisíckrát za den klevetící mysli.

Tak co si dám?
A …?
Chci něco?
A když něco chci, tak zhmotňuji, co nemám?
Takže chci to, že nechci nic ?

Mám přesně, to co potřebuju a mám toho přesně tolik, co je dost, což je vlastně VŠECHNO.

Zůstávám tak, prostě zastavená v tom neznámým stavu, že nevím, co přijde, zda něco přijde a co to bude.

Je to pořád nový a dost možná  potrvá než si na to zvyknu .o)

Tak prostě….
…dám si říct.