ANO = SVOBODA

„Óch“ a „ách“, mám ráda citoslovce a nebojím se je použít.

CITo-slovce = slova CITu

„Ó“ je ze srdce a „ách“ je strach?
Nebo naopak?

Ach, tak jsem zase zjistila, jak moc jsem ještě zabedněná. Tuhle jsem se sešla s blízkou osobou, měla jsem pocit, že se jí potřebuji omluvit, či odpustit, zkrátka uzavřít s ní MÍR.

Protože podstata srdce je, se všemi se usmířit a mít s nimi soucit.

Ale stalo se to, že jsem místo usmíření, budila v sobě naději, že po vyříkaných slovech to bude vypadat, tak jak já si přeji – očekávám a mám představu o tom, jak přesně bude DÁL náš vztah vypadat.

Z mých přání se nic nesplnilo a očekávání se nenaplnilo dle mých představ.

ZKLAMÁNÍ.

Došlo mi, že to nebylo srdce, co jsem tenkrát nechala mluvit, ale já. To malé osobní já, co o sobě a celém světě nese jasnou představu.

– jak by se druzí chovat měli a na co právo má
– co ví, jak by se věci dělat měly a všechny důvody udává

Ne srdce, ale malé já mluvilo
a SRDCE už slyšet nebylo.

Místo s prosbou o usmíření jsem seděla proti ní a obviňovala, soudila, kritizovala.
Nezeptala se, jestli to cítí podobně i z mé strany.
Nezeptala se, jestli stojí o mé odpuštění.

Uslyšela jsem jen, že omlouvat se mi za co není.

Tenkrát jsem měla zpozornět, ale to bych se svým já nesměla zabedněně sedět na tom, co vnímám přes srdce. Omluvit jsem se chtěla já, ale místo toho jsem jí jen vyčetla má nesplněná přání.

Omluva není jen společenská zdvořilost,
je to velmi důležitý lidský RITUÁL,
který utužuje vztahy a pomáhá lidem posunout se dál.

Proto se náš vztah nikam neposunul a já zůstala stát s bolavými pocity opuštění, zrazení, neuznání do té doby, než nebyly kam dát a přetekly mi z těla bolestí ven. Možná ani nevěděla, že jsem se cítila zraněná a nechtěla mi ublížit.

PROCES ODPUŠTĚNÍ je tu především pro MOJE OSVOBOZENÍ.

Tenhle svět je přátelský a má nás rád, tenhle svět jsme totiž my a vše co do něho patří je naší součástí. Je tedy třeba mít v sobě mír ke všemu, co do něho patří. Jinak to bolí a neladí, jedno koho a jedno co. Víte, o nic jiného tu totiž nejde, než o mě a vám zase o vás, což je dohromady JEDNO. Na ničem jiném, než na mně a vám zase na vás nezáleží. A tak je to v pořádku.

Není nic důležitější než já a u vás zase vy/Ty.
Dohromady jsme to my.

A my jsme CELEK, nejde nic vydělit a když se to stane, trpí jak to celé, tak to vydělené.

Jsem to já, komu se chci omluvit za svou tupost a neúctu k soucitu. Promiň milá, že jsem Tě zradila, neuznala, hanila, zranila a neměla Tě ráda. Můžeš mi prosím, odpustit a být se mnou za kamaráda?

ANO = SVOBODA

Bahním si to pěkně v egu, rochním se někde mezi lůzou, průseráři, lenochy, outsidery a totálním propadákem sebe sama.

Óó, jak mě to bolí, že už si nejsme blízké a co teprve další rok bez Tebe mi přinese?!

Že tu nejsi, tak jak bych Tě chtěla?!
Tak jak jsem po Tobě vždycky toužila?!
Tak jak jsem si Tě vždycky vysnila?!

Tys, … měla být tou nejlepší.

Chápeš??! The best!

Nejlepší kamarádky jsou prej takovou předehrou partnera…?!

 Jenže, kde jsi??

Někdo mi řekl, že když Tě chci, tak nejsem dospělá…
To znamená, že už JSEM, a proto tu nejsi?

Cyklí se to, co se mi nelíbí, čemu se chci vyhnout, co už chci zastavit a nikdy, NIKDY opakovat.
To, co to JE, pozná se lehce.
JE TO TU ZAS. Prostě je to zase TADY!!

Může to přijít ještě mockrát, záleží, jestli bude něKDO, kdo se chytí. V mém případě mé malé osobní já, ano, opět se na to chytám, že mi chybí.

Že tu není a nevím, kde ji mám.
A i kdyby tu byla, že není podobná mému přání, mým představám.
Možná drahá, zaplať pán Bůh, že tu nejsi.

Nemilovala bych Tebe a Tvou přítomnost,
jen bych oplakávala sama sebe a to že nedostala jsem dost.

Pekelná rovnice bez uspokojivého výsledku končí tím,
že pokračuje a ráj se nekoná.
Koná se peklo převlečené za to, že je pohoda.
Jenže pohoda to není spokojenost.
Pohoda je deka pod kterou táhne,
aby si nakonec všechno teplo ukradla.
A místo samoty, osamělost po sobě tu nechala.

Má-li člověk sebe rád,
zůstává tak, i když je sám.

Když je sám a nepřijde si celý,
pak je osamělý.

A tak jsem rok osamělá prochodila, plakala a skuhrala, že mi chybí, že tu není, že mě tu nechala a kus mě ukradla.

A kde JE, když tu není?!

Jsou to stará volání,
někdy jej dáme do ní,
někdy patří jemu.

Když člověk podlehne osamění,
zdá se, že volá po partnerovi nebo kamarádce.
Ale vlastně často teskní po tátovi, či po matce.

Jiskra sama vysnila si pár mámu, tátu, jako dar.

Dar je však život sám. Tak jak JE. Bez ničeho, co je třeba. Tyhle potřeby má jen člověk, kterého bolí, že tu je a má pocit, že když to venku změní, tak bolest ustane.

Ale bolest ustát nemůže, i když se mnohé změní.
Ona JE.
A jak ubližuje, tak i pomůže,
zbavit se toho, že jsme osamělí a užít se v samotě.

Vždycky jsem měla za to, že existují cesty dvě.
Je to tak, že je tu ta třetí, otočit se do sebe.

Tam si dovolit zažít samotu bez osamění.
To velké NIC.
A v tom se rozpustit.