Žije ve mně já, které má představu a názor na vše, jak být má.
Jak by se druzí chovat měli.
Často trpí, že lidé nedělají, co by dělat měli,
že svět by měl vypadat jak nevypadá.
Pro všechno tohle chtění, nevidí a necítí nic jiného než svoje vlastní nechtění, odpor ke všemu, co je.
Co s tímhle JÁ, které existuje
mimo DOKONALÝ svět, o kterém netuší a vztekle dupe nožičkou,
že chce ten svůj, ten podle sebe, protože má PRAVDU, má PRÁVO a “myslí to dobře pro všechny.”
Tráví spoustu času, či možná i veškerý, tím že se všelijak snaží vymyslet a zkonstruovat SVĚT ve kterém by bylo spokojené.
A jediná možnost, která z toho vychází je ZNIČIT ten ve kterém žije.
Tuhle ZEM a všechny LIDI.
Všechno je tu špatně, chci to JINAK, VŠECHNO, NOVĚ!!
Tento mi nevyhovuje, udělám si jiný!!
Je to jako pohled do zrcadla.
Tu část já, co má představy, postoje, očekávání, práva.
Můžeme být i láskyplní a zkrátka vyhnat si ho z hlavy.
Nebo v ideálním případě, nechat ho tu jak tu je.
Jen ho dál už nekrmit svou pozorností.
Soustředit se na to co je mi tu ctností.
Cesta ven ze sebe je vlastně cestou zpátky k sobě.
Nebudu lhát, ještě jsem nepustila všechny svoje představy, zatím o nich jen vím, že mi brání vidět lidi, věci a svět kolem sebe.
Nevím jaký je to svět, došlo mi že jsem ho doposud nemohla vidět, vím jen, že tu JE.
Zář inspirace vaší cestě ať je jakákoli.