BACHA ! Světlonoš !

Pozor na mě, jsem světlonoš, aneb když přestane být DŮLEŽITÉ zájmeno.

Mám potřebu něčemu nakopat „zádel“, rozmohl se nám tu takový NEŠVAR.
To něco nebo někdo jsou světlonoši, jo, přesně ty lidi, co když čtete ty jejich příběhy, tak začínaj všechny dost podobně.

Měla už jsem to v sobě odmala, odmala jsem byla divná a měla jsem pocit,
že do tohohle světa nepatřím, že i celým nedopatřením jsem se sem dostala.

Už jsem, ale přišla na to, kdo jsem a jak to je, přišla jsem tenhle hnusnej, ošklivej svět změnit a s ním všechno a všechny lidi.

Víte, já jsem totiž světlonoš a přišla jsem vám ukázat o co tady jde a co se vám všem děje. Protože vy to nevíte, ale to je v pořádku, já vás miluju, vy totiž ještě nevidíte, necítíte, to nevadí, já vám to ukážu. Nenechte se zmást, nejde jen o ženy, jen je jich víc a ženská role je mi bližší.

Ježišmarja, lidi zlatý, tohle je habaďůra.

Nikdo tady za vás nic neudělá, jestli si na něco ve svém životě posvítíte, tak si to uděláte sami. Ano, může to být na něčí nebo něčeho popud, ale to je celé, dál hezky po svých, maximálně se nějakou dobu svezete na „vlně“, ale to jen na chvíli.

Teď hezky popořádku, tohle moc dobře znám, tenhle příběh byl taky můj, do jistý doby a věřte mi té role světlonoše se obyčejnýmu člověkovi jen tak nechce vzdát.

Docela zajímavě se s ní žije a dává vám pocit, že víte něco víc než ostatní a možná i celý svět.

Myslíte to dobře se sebou, s celým světem a všem to chcete povědět.

Víte proč se stalo tohle a támhle to, co s čím souvisí, jak se to pojí s tím, co se stalo a pozor vy máte pocit, že víte i co bude následovat.

Můžete mít i ty nejčistší záměry pro dobro všeho a všech a na první pohled jít do toho zcela nezištně.

V tu chvíli si to nepřiznáte, ale vy z toho také dostáváte a to jistotu, do které uvedete lidi kolem sebe, že pak jako vědí, co se jim děje a vzájemně se toho držíte.

Jako prostě tohle pustit, tuhle jistotu a vyměnit za to:
„no,…
vím prd o sobě a čím víc si to uvědomuju,
tím víc je mi jasný, že vím úplný prd o světě kolem,
tím víc přicházím na to, že teda nevím vůbec nic a nemám ani tucha o tom, co se tu to děje, o co jde.“

Už nepodléhám představě, že jsem schopna si vyčistit veškerou bolest a utrpení ani u sebe ani u někoho jiného.

Nepodléhám ani očekávání, že mě z toho vyléčí něco jiného, třeba nějaká nemoc, zkušenost nebo dokonce osoba či věc.

Prostě se to nějak stane nebo ne a není pro mě důležitý ten přívlastek toho, proč se to děje víc než to, že se to děje.

Můžu si o tom myslet bůh ví co a dávat tomu všechny možný příčiny, který mohu složitě hledat anebo na ně přijít hned. Jedno je, ale jistý nemůžu udělat vůbec nic, než všechno proto jak to vzít s úsměvem na tváři a prostě tím projít.

V ideálním případě stále s tím úsměvem, či aspoň s výrazem pochopení a HLAVNĚ si o tom nic nemyslet a nijak to nehodnotit. Jeví se mi to jako schůdná cesta, důležitá právě pro ten jemný úsměv na tváři, co nosí Mona Lisa.

Možná pro něj je ten obraz tak mámivý, jako by se smála, ale vlastně jen mihotavě na chvíli. Možná že ví, nebo, že právě vůbec netuší. Ať je to, jak chce, ten úsměv jeví se mi jako milosrdný a vyprávějící příběh s lehkostí, že bere vše tak jak přichází.

Uf, lidi zlatý, já tu prochodila takových let nevědomě v iluzi a jsem moc ráda, že jsem nikdy nenašla dost odvahy na to to nějak veřejně vykřičet do světa. A že jsem chtěla a i jsem po tom toužila to si buďte jisti, ale jsem moc ráda, že jsem vás toho i mě ušetřila.

Řeknu vám to tak, přijmete-li roli světlonoše, jisto jistě dřív nebo později se z vás stane mrakomor, nebo naopak jste jim právě byli a přestoupili jste na druhou stranu jedné mince.

Tak už je to ve světě proměny, kdy každá věc má dvě strany a dřív nebo později se projeví.

Ani to není dobře či špatně, jen ta šance, kterou jste tady dostali je opravdu jen vaše a jen vám patří, neměli byste jí dávat ani světlonošovi.

Není to tak dávno, kdy jsem se pro podobné sdělení hodně bouřila a nesouhlasila a měla připraveno hned několik nesouhlasných vět.

Takže vnímateli to také při čtení těchto řádek, soucítím s vámi a mám pro vás velké pochopení. Stejně jako pro všechny současné i budoucí světlonoše i mrakomory, rozhodně to lehká služba není.

Musela jsem, ale uznat, že pokud věřím v dobro, i v to nejvíc nejsvětelnější dobro, co může existovat, podepisuji tím zároveň existenci zla.

Vždycky jsem byla hodně definitivní a dělalo mi dost problém, jak se říká: „nebrat se, tak vážně“. Dost možná proto se mě tahle kauza dobra a zla tak dotýká.

Zkrátka karmu si tvoříme sami a to přítomným okamžikem, pokud potřebujete ve svém životě někoho, kdo vás dovede do světla,
pak jistojistě narazíte brzy i na toho, kdo vás přivede do pekla.

Je to, jak to JE, ať si o tom cokoliv myslíte.

Ještě jsem se tolik neusadila v bodě „nula“ a emoce se mnou často cloumá, proto ale dokážu psát o pravdě, jak to tu vskutku je.

Není dobra ani zla.
Je tu jenom jednota.

A mnoho možností, co se může stát, není třeba tomu dávat nálepku a neustále se ptát.

JAKÉ TO JE??

A podle toho vše rozdělovat, vyznat se v tom, třeba se o to i s někým přetahovat, někomu něco obhajovat.

Jde pak o boj,
nebo obchod.

S životem se ale nebojuje a už vůbec neobchoduje.

Život se žije,
tak se nechme ho žít
a dovolme si neřešit.

Jaké to je a kam co zařadit.

Komu, to pomůže, že bude někam patřit, že bude uznán, oslaven.
Dřív nebo později ho zase okolnosti vyhodí z kola ven.
A když ne okolnosti,
tak on sám se toho zhostí
ze strachu, že toho není hoden.

Pochybnost je hrozná věc.

Nutí nás si dělat názor na to, co jaké je.
Jestli je to dobré, nebo ne.

A co když názor nemáme?

To se potom bojíme, že když to tak necháme, tak…
No, jen si každý sám doplňme,
čeho se to nejvíc bojíme.

Ono to jednou přijde tak i tak,
Jedno, jestli máme odvahu, nebo strach.

Nikoho z nás, z našich rolí tady na Zemi to nemine.
Je to prostě tak, všichni jednou zemřeme.

A pak se zase zrodíme.

Jinak, jinde, někdo s tělem, někdo ne.
Pořád se to děje, pořád to tady JE.

Od věky věků je tohle jediné neměnné.

EXISTUJEME i ne.Jednou, mi jeden chlapeček ve školce povídá, Šáry, víš, jak to tu je?? No, to si ráda poslechnu, Matýsku, blýsknul po mně očima a říká,

„narodíš se, seš tady, pak umřeš,
narodíš se, seš tady, pak umřeš,
narodíš se, seš tady, pak umřeš,
narodíš se, seš tady, pak umřeš,
narodíš se, seš tady, pak umřeš.“

Jojo, Matýsku, děkuju, tak mi to taky tak přijde.

Tak k čemu ty role světlonoše, nebo mrakomora??

Touha být někým se tu přeceňuje, taky byly doby, kdy jsem se na to chytala, nemyslete si. Ale moc pohody, klidu a radosti mi to do života nepřineslo. A proč si tu krátkou chvilu, co tu jsme plnit něčím co není příjemný??

Co je na tom, když člověk neví, kdo JE?
Proč je to KDO, vnímáno jako by větší než to, že JE?

Jak říkám, byly doby, kdy jsem si na tohle taky uvykla a díky tomu přestala vnímat tu čistou radost z bytí, protože jsem to moje žití nějak přizpůsobovala a kroutila, abych jako byla něco, nebo někdo, ale protože jsem tomu moc sama nevěřila, tak jsem v tom potřebovala ujistit.

Někým, něčím z venku.

Jenže, aby to tak bylo, tak jsem to k tomu potřebovala trochu uzpůsobit, ukroutit, přerovnat, narovnat, prostě, aby to mělo konkrétní tvar a podobu.

Málo platný, už jsem pak na bytí i s celou radostí zapomněla.

Není potřeba podmínek, ani pro radost, ani pro bytí. Už vůbec ne pro lásku a ani pro přijetí, úctu, uznání, když přestane být důležité zájmeno a zůstane jen to, že to JE.

Když někdo je a není nějaký a není někdo, tak přece nemáme problém přijmout ho, milovat, uznávat, no, ne? Tudy mě to zajímá teď mnohem víc než to, kdo jsem já a jestli existuje někdo, kdo mi svítí na cestu, nebo hází klacky pod nohy.

Zajímá mě to nejen v případě lidí, ale i věcí kolem. Taky už pro mě není důležité, že jsou nějaké.

Ale úplně mi stačí, že jsou.

Jsou totiž jen na chvíli.
Jako my.

Co na tom, jestli se mi líbí, nebo nelíbí.
Jedno nebo druhé, je to jen na chvíli.

Kdo potřebuje, ať si dělí svět na mrakomory a na víly.
Cestou ho deštěm skrápí mrak, nebo ozáří světluška.

Mně se nechce svět dělit na díly.
Mám ráda celý, nechci dělat rozdíly.

Zajímá mě celek, jednota, lidi obyčejný a radost ze života.

–  SARIJANDO –
Bývalý mrakomor i světluška, současný člověk obyčejný, tj. obecný ;O)