Život jako RITUÁL

K ránu mě probudilo pár vět. Byly o rituálech. Mám pocit, že někteří k nim přistupujeme poněkud opačně.
Řídíme se tím, co se děje venku, místo vnímáním toho, co se děje uvnitř nás. 

Vnímám rituál jako způsob, jak se na obyčejné věci spojené s každodenností dívat „neobyčejně“. Měla jsem za to, že důležitou roli hraje ta časová stopa, jako že třeba na podzim se sklízí a na jaře sází.

Ale, co když tu ten zápis v čase neměl vůbec žádný význam?
Co když se to zrovna jenom tak událo zrovna v tu danou dobu?

Zkrátka z čisté radosti, třeba z toho, že je větší teplo a víc světlo a díky tomu je příjemnější být venku dýl ?

Jak mě to napadlo?

To máte tak, dřív jsem byla samej rituál a svatý místečko, jak venku, tak u mě doma. Třeba rituály jako zimní a letní slunovraty jsem dělala proto, že byl ten čas, nebo došlo ke konkrétní události, nebo to dělalo pár lidí kolem mě.

Vlastně ten impuls pro to, mi přicházel často z venku.

Jmen pro to „venku“ je nespočet, hodně jsem slýchala, vesmír, příroda atd. Upřímně, myslíte si, že příroda potřebuje nějakej rituál ?? Ta by byla spokojená, kdybychom se chovali uctivě, jako když vám někdo pronajme barák a vy se tam o to hezky staráte, i když vám to nepatří, ale že by byl rád, že mu tam děláte rituály, no nevím..

Jednoho dne jsem se dostala do fáze, kdy pro mě vše ztratilo význam.

Nejen rituály, ale i každodenní věci. Měla jsem velký problém s existencí samotnou a těžko se mi hledaly důvody proto vůbec fungovat, natož jít něco udělat tzv. nad rámec. Když jsem tedy přestala dělat vše a zůstalo opravdu jen to nejnutnější.

Hodně jsem se divila, že se vše pořád děje dál. 

No fakt, tuhle koukám doma na poličku a hele, nevypadá to jako oltář?? A hele, nejsou tam zrovna ty věci, kterých si teď ctím a vážím??

Jak to??
Kdo to sem, dal??
Kde se to tu vzalo??
Vypadá to jako oltář a je to oltář.

Je to prostě JINAK.

Možná jste to taky tak někdo měl, nebo ještě máte, že když vám kalendář ukáže konkrétní datum, tak se prostě nachystáte a jdete udělat něco, co normálně neděláte.

Někomu to nevnukne kalendář, ale třeba někdo a třeba je jich i víc. Tím spíš vám přijde srozumitelné a jasné dané úkony udělat. Ano, nepopírám, často se při nich uvnitřníme, napojíme se na ušlechtilé vlny pokory a vděčnosti.

A pak??

Šupky, hupky zpět do všedního dne, každodennosti, kde je magie a zázraků, jako šafránu a už se těšíte a pomalu a jistě vyhledáváte, kde by se zas, co mohlo objevit a váš život, tak nějak víc obarvit, ozářit, zkrátka udělat kouzelnější.

No, to já moc dobře znám. Je to moc hezký, skvělý, povznášející, ale jenom na chvíli a nejde to s radostí trvale udržet.

Je to jako, když prskavka doprská, zdá se větší tma, než prskat začala.

Tak dobře, zpátky k tý poličce, kde se mi teda na ní vzal ten oltář, místo neobyčejných věcí, které se zdají míň obyčejné a trošku víc důležité než ty ostatní?

Jak to, že když už rituály a svátá místečka nepodporuju, mám je všude kolem??

To se mi to stalo tak, bylo mi ve mně uvnitř moc pěkně, tak nějak teplo, a tak nějak hodně příjemně a chce si mi udělat krásná věc, někdy je to kytka do vázy, někdy pár kamínků z procházky na poličku, někdy větvičku, co mi spadla přes cestu pověsím k obrázku.

Tuhle kousek a tam taky, vytvářím ostrůvky radosti z radosti, že tu jsem a že můžu.

Pravda je, že v malé domácnosti s malým človíčkem je to i dost praktický mít to vše někde vysoko, pohromadě, na pár místech, kam oko dospěláka dohlédne.

Prostě se mně chce.
Nemá to plán, ani kalendář, ani důvod a tvoří se to samo za pochodu. 

Pak tu u mě někdo sedí na návštěvě a jen tak mimovolky řekne, „čoveče, to je ti pěkný, tady by se dalo ještě koukat dlouho, máš tu všude taková malá hezká místečka.“

Možná to taky někdo znáte, prostě tohle děláte, ani nevíte proč a ani vás to proč nijak nezajímá. Taky vás to nestojí žádnou energii, naopak často vám ji to dodá.
Zkrátka, jen tak si jste. 

Pak se třeba zpětně dozvíte, že byl v ten a ten den „zvláštní čas“ a bylo dobrý sednout si k takovému tomu usebráni se sebou a koukat třeba do svíčky. Tohle jste ani netušili, a přesto jste včerejší večer proseděli sami doma u svíčky, jen tak, protože vám bylo o samotě hezky.

Nebudu vám lhát, když se mi tohle stane a dozvím se, že šlo o kosmicky, vesmírnicky, hvězdozdárně zcela unikátní den a příležitost, udělá mi to taky samozřejmě radost.

A o to větší, že už tolik nedám na impulsy z věnčí, ale na ty, co v sobě nesu, co v sobě odjakživa mám.

Stejně jako my všichni,
jen jsme si někteří zvykli, poslouchat ty z venku a nahradit je společnou aktivitou, společným konáním.

Nic proti tomu.

Ono se to stejně stane, to už vím.
Dozvědět se to taky můžete jednoduše tím,
že přestanete dělat, vše k čemu potřebujete impuls z venku.

Někdo to má sobě zažité odjakživa a někdo, jako třeba já se od toho hodně oddálil, a tak to v sobě znovu nachází, že to umí, že to taky jde.

Je to hodně velká úleva a svoboda. A jestli se bojíte, že nebudete dělat vůbec nic, tak to vůbec neva, ani to, že se bojíte a ani to, že fakt nic dělat nebudete.

Jen si dovolit, nedělat nic, to je výzva.

A tady, to právě může začít být konečně zajímavý, často se totiž rozjedou vnitřní monology, tipu:

Mám jít něco dělat?!
Proč, protože se to má?!
Pro někoho?!
Pro něco?!

Proč?..

Za mě to mám tak, když nevím, tak to platí, je to plnohodnotná odpověď. 

Co s ní?

Nic. Počkám.

Někdy, je to právě to nejtěžší.

Počkat, neudělat nic, nevymýšlet nic a nic si o tom myslet, nijak to hodnotit, zařazovat a hlavně to změnit a utíkat od toho. 

Jojo, přihořívá, tudy číhá cesta ke svobodě, zcela nová, nemá pravidla, plány, úkoly, co by se daly splnit a ani ujištění z venku, že je to ta pravá.

To jednoho vyděsí, co ?

Já vím, tuhle jsem o tom psala, vyšlo to na tři díly.
Byla jsem dost vyděšená, to vám povím.

Zdá se, že jakási pravidla tu jsou, aniž by je bylo třeba nastavovat. Pak taky není problém s tím je dodržovat.

Jednoduše se sjednocují se životem.

To je nad všechny systémy, metody, nauky. Příjde vám to jako utopie??
Tak ať, hlavně ať se žije,
baví nás to tady
a jsme tu každý rád.
Bez potřeby někoho do něčeho tlačit, nedej Bože sám sebe znásilňovat.

Ať už vědomě, či nevědomě,
není se už za co schovávat
a na co vymlouvat.Ještě, k těm rituálům, já vím, že nám k ledasčemu mohou pomoci, třeba něco přejít, nebo se k něčemu odhodlat.
Sama jsem jich prošla spousta, bývala jsem takový ten urputný tip, všechno vyčistit, co jde, to projít. Ale teď mi přijde, že tomu není třeba vlastní snahou pomáhat.

Děje se mi, že se to stane i tak.
Třeba vás to inspiruje, nebo pobouří, to už není moje věc.

Dřív by mi to tak nepřišlo, měla jsem za to, že jsou tu cesty jenom dvě.
Jít s vámi, nebo ne.

Vnímám, že je tu cesta třetí,
dovnitř do sebe.
Tam jsme všichni v jednotě.

SARIJANDO
Zář inspirace vaší cestě, ať je jakákoli.