I. TYKADLA TVOŘENÍ

Vybavuji si okamžiky, kterým, kdybych chtěla, tak bych dala nálepku, zabily mou tvorbu.
Mohla bych je tady teď všechny vypsat do podrobností a dál se topit v tom, jak moc velký vliv měly na to, že jsem pak nedělala dál co jsem chtěla.

Uvěřila jsem, tomu, že to co přichází zvenku má větší pravdu, větší sílu než to, co cítím, vnímám uvnitř sebe.

Měla jsem upnutý pohled na to,
co na to lidi,
co na to ti ostatní,
co na to celý svět?

Ale předtím, než tomu tak bylo nosila, jsem v sobě velké vnitřní přání.  

Prožít se svým okolím, tu krásu, když tvořím, ten pocit prožitku, to prožívání, tu nabitou přítomnost okamžiku, kdy je všechno dokonalý a spokojenost nezná mezí.
TO JSEM CHTĚLA.

Dnes bych to nazvala sdílením, toužila jsem potom spoluprožít určitý stav vědomí, bytí, jsoucnosti, chcete-li s někým, něčím, zkrátka se podělit.

Podobně jako když posloucháte hudbu a užijete si ji ještě víc při tanci s dalším člověkem nebo v hudebním kotli s ostatními lidmi.

Tohle bylo na začátku, krása střídající nádheru.

Možná, že i Boží síla měla tenhle záměr, svou krásu sdílet prožívat, užívat si jí s námi lidmi tady v tělech, co já vím. Pamatuji si jako malá, že jsem chodila po světě a nechápala jsem proč lidi, jí a spí.
Možná si to taky vybavujete.
Nechápala jsem na co.
NA  CO ?!

Když je toho přece tolik, tolik k objevení, prozkoumání, bádání, když se toho tady dá tolik okusit.
Na co spát, na co jíst, proč pořád nezkoumat?

Čím jsem byla starší, tím víc jsem si tyhle dvě činnosti oblíbila, až se mi tu staly nutné k přežití. Dnes mi dochází význam těch slov. Ano k přežití, protože žít jsem se pomalu odnaučila.

Zcela jsem na to zapomněla, že jsem, kdy vnímala tenhle rozdíl, bylo to kdysi dávno, a to jsem o světě ještě nevěděla nic, paradox je ten, že teď o něm vím ještě míň.

Kousek z toho se mi, ale přece jen připomněl, když jsem začala pracovat s dětmi do 6 let věku. Táhlo mě to cestou inspirovanou Montessori metodou, která hodně pracuje s tichem a respektem nejen k dítěti, ale k činnosti samotné.  Nejdřív mi to nešlo, ale děti, a to co jsem ctila z dané metodiky mi k tomu pomohlo.

ZTIŠIT SE.

A nejvíc udělat tím, že neudělám…

NIC.

Vše víc zářilo, ticho zpívalo andělským chóry. Dělo se to velmi jemně, někde na pozadí mého vnímání toho, co mám před sebou a to byly děti při práci, při tvorbě v procesu tvoření.

Když se člověk upozadil a nezasahoval, když nechal myšlenky hlavou plout a žádnou z nich se nenechal chytit, že by něco měl dělat nebo udělat. Mohlo se to stát.

Byla jsem tam, byli jsme tam společně.
Zažila jsem to, co jsem zažívala dřív při tvoření.
Krásu střídajíc se s nádherou.

Nikdo o to neusiloval, přesto se to dělo.
Nikdo pro to nic nedělal, přesto to tak bylo.
Nikdo to tak nechtěl, přesto se to stalo.

Dívala jsem se tuhle na záznam přednášky Dr. E. Hawkinse, kde k němu přijde mladá žena a ptá se ho, jak má dosáhnout života bez utrpení ??
Odpověď, kterou dostala byla prostá.

Za chvíli to bude rok, co jsem začala psát web. Byla jsem nadšená, v euforii, nemusela jsem spát, nemusela jsem jíst, samotná činnost mě naplňovala. Stačilo si sednout položit prsty na klávesnici a ostatní se dělo samo.

Milovala jsem psaní už jako dítě, vždy mi udělalo dobře, jak kdybych se spojila, s čím si větším u mě  uvnitř, co mě uklidnilo, ukonejšilo dalo naději a pak mi život na zemi přišel lehčí. Jedno, kde jsem byla a jedno co se kolem mě dělo.

Často jsem si přišla jako blázen a ani za nic, by mě nenapadlo svoje psaní někomu ukázat, protože by se na to přišlo.

Pak se stalo něco, co je pro mě silné ještě do dnes. Ráda jsem chodila do knihovny, miluji vůni starých knih a měla jsem ráda ten klid co tam byl, takové to jakoby ponoření se do těch všech obsahů různých témat a žánrů děl, co jich byly plné police.

Padla mi do oka a hned do ruky jedna kniha, byla od Richarda Bacha a psal ji svému staršímu já, nebo mladšímu, možná obojí, už si přesně nepamatuji. Otevřela jsem ji náhodně, kde mi přišlo.

Zastavil se svět, zmizela knihovna, rozpustila jsem se někde uprostřed sama sebe a těch vět.

Měla jsem pocit, jak když mi na rameno položili ruku zástupy lidí, bytostí a souhlasným přikývnutím daly najevo, jsme v tom s Tebou drahá, nejsi jediná.

Pokusím se popsat směs pocitů co mě oblažily, nejsilnější byl ten nejtemnější, ten, co jsem ho nechtěla za žádnou cenu nikomu ukázat a bála jsem se, že se na to stejně jednou přijde. že je se mnou něco špatně, že sem nepatřím,
že nezapadám, že jsem divná, že nejsem DOST.
A přitom zároveň moc složitá, moc citlivá,
moc hloubavá, moc jiná, že jsem MOC.

Tenkrát v té knihovně jsem se za tohle opravdu styděla a vždy když se na to jen náznakem přišlo, chtěla jsem si někam zalézt a být neviditelná, neexistovat a dělat, že to neplatí, a že to jen kudysi letělo a nebylo to hlavně vůbec o mně.

Ten pocit oddělení, byl naprosto k nesnesení.

V jedné z přenášek I. Clarke jsem slyšela zajímavou věc, kterou jsem si přeložila po svém. Stud je něco, co máme všichni a čím méně si to uvědomujeme tím více nás ovládá.

Zpátky, ale do knihovny, k Richardu Bachovi a ke knihám, co mi voněly po křídlech svobody.
Když jsem se probrala z ponoření.
To bylo něco!

Málem jsem se štěstím rozprskla na miliony malých jásavých jiskřiček, jakou jsem měla radost.

On někdo píše o tom, co vnímám i já, a když to píše a držím to v rukou, to znamená, že to musel vydat a předtím to někdo musel číst a když to vydal, spousta lidí si to přečetlo a je jich asi hodně, jinak by tu nebyla ?!

Rozumějte, knihovna v malém městě zrovna neoplývala nejnovějšími tituly, zvlášť z oblastí, která byla v té době (cca před 20 lety) jakým si nad rámcem, co bylo běžně k dostání volně na trhu natož dostupné v konkrétní knihovně.

Tenkrát jsem nevěděla, co je to nějaká synchronizace. Zcela jednoduše mě napadlo, že je to vedeno jakousi větší silou, která přesahuje mě, a to, jak jsem schopna vnímat svět.

Chápala jsem to se svým omezeným vnímáním zkrátka jako zprávu, jako pohlazení, jako podporu, jako sdělení.
„Vidíš a takovou radost tu můžeš dělat taky.“

Předat informaci, že to, za co se nejvíc stydíte, co byste nikdy nikomu nechtěli ukázat a nikdy byste nechtěli, aby se na to přišlo, je v pořádku.
Vy jste v pořádku.
Všechno je v pořádku tak jak je a nejste tu sami.

Teď si dovolím trochu expresivního vyjádření.
Vnímám více druhů TVOŘENÍ.
I.
Něco jako,

TVOŘENÍ ZAMĚŘENO NA SDÍLENÍ
– vycházející z tvorby zevnitř, z jakého si popudu, impulsu, jež není veden konkrétním záměrem, nejde za vytýčeným cílem
– realizováno bez snažení, bez úsilí, bez tlaku na výsledek
– zacíleno na činnost samotnou
– člověk to nedělá, protože až to udělá bude spokojený, dělá to, proto že je u toho spokojený už rovnou

II.
Nebo,

TVOŘENÍ ZAMĚŘENO NA ZÍSKÁNÍ UJIŠTĚNÍ, UZNÁNÍ, OCENĚNÍ, POTVRZENÍ Z VENKU
– není možno sdílení, neb jde naopak o rozdělení, jen já dělám tohle, ty ne
– ty jsi mým konkurentem a mým úkolem je ti ukázat svou výjimečnost
– uspokojení získám až teprve po dokončení a zhodnocení výsledku mé činnosti okolím

Místo sledování vlastních pocitů, a to JAK se při samé činnosti cítíme, co nám to přináší, soustředíme se na to, jak reaguje okolí a co mu daným počinem chceme předat, jak chceme oslovit, zaujmout, zapůsobit, být vnímáni.

Naučili jsem se tykadly zjišťovat stav VENKU a pak teprve vyjít s tím, co je uvnitř, ze strachu, aby to nebylo odsouzeno, aby se nepřišlo na to, za co se stydíme, nebo aby to za co se stydíme bylo přijato, abychom se za to už stydět nemuseli.

Co jsou tykadla ?
Tak něco mezi tím vším.

Hypersenzitivní senzory pro zjišťování okolí, zda je BEZPEČNO, a je možno vylézt VEN.
Paráda, jen malá úprava.

Tykadla je třeba nastavit opačně, naladit se na BEZPEČÍ uvnitř nás a pak jsme neohrozitelní, jedno s čím jdeme ven.

Takhle se to lehce čte, že jo?
No jo?
Ale jak se to udělá?

Udělá, nebojte, udělá a už se to děje. Nepotřebujete vědět jak, kdy a ani kde. Stane se to bez vás, a přesto se to stane.

Že, vám to hlava nebere ??
To nevadí, mně taky ne.
Je libo si číst dál ?
Pak je možno ZDE  a jestli ne ?
I tak se stane VŠE.